Vojtěch Bernatský: Našel jsem ztraceného bratra. Táta se s ním potkal po více než padesáti letech

Vojtěch Bernatský je pro mnoho diváků hlavně hlas sportu. Člověk z České televize, který má za sebou desítky let vysílání, výsledků, přenosů, reportáží a sportovních historek. V Koťák Live ale ukázal i mnohem osobnější stránku. Mluvil o rodině, manželství, rituálech a o bratrovi, o kterém dlouho nevěděl.

Třicet dva let v České televizi

Na začátku došlo samozřejmě na televizi. Koťák se ptal, jestli Vojtěch ještě vůbec v televizi dělá. Odpověď byla jasná: dělá. A už třicet dva let.

Vojtěch vzpomínal na dobu, kdy se v redakci sportu psalo na psacích strojích, informace chodily faxem a výsledky se získávaly přes telefon a rádio. Když se spletl text na stroji, začínalo se znovu. Dnes má moderátor v ruce tablet, mobil a výsledky v reálném čase.

Na tom je krásně vidět, jak dlouho u sportu je. Zažil redakci bez internetu i svět, kde se reportáž dá natočit na telefon a skoro rovnou poslat ven. A přesto o tom nemluví jako unavený pamětník, ale jako člověk, kterého pořád baví být u změn.

Padesátka, geny a korejská kosmetika

Vojtěch letos poprvé zažil pětku na začátku věku. Koťák mu samozřejmě hned řekl, že na padesát rozhodně nevypadá. Vojtěch to připisuje dobrým genům a trochu i korejské kosmetice, kterou má doma hlavně díky manželce.

Vyprávěl, že manželka se večer o pleť stará tak dlouho, že na ni v posteli někdy čeká přes půl hodiny. Když jí pak zbyde trochu krému, dostane ho i on pod oči. Není to tedy žádná velká beauty rutina sportovní legendy. Spíš domácí zbytková péče.

Sportovní přeřeky

Pak přišly sportovní historky. Vojtěch je sběratelem televizních bouráků, přeřeků a jmen, která komentátorům komplikují život. Došlo na Frantu Ptáčka a legendární situace, kdy v přenosu mohou vzniknout věty, které už nejdou vzít zpátky.

Padla i historka o slovenském komentátorovi Karolu Polákovi a německém sprinterovi, jehož příjmení se vyslovovalo velmi nešťastně. Vojtěch z toho udělal malou lekci toho, jak nebezpečné může být sportovní komentování, když se potká živý přenos, těžké jméno a jazyk, který si dělá, co chce.

Ztracený bratr

Nejsilnější část rozhovoru ale přišla ve chvíli, kdy Koťák otevřel rodinné téma. Vojtěch mluvil o nevlastním bratrovi, o kterém rodina dlouho nevěděla.

Jeho otec se ještě před manželstvím s jeho maminkou na vysoké škole zamiloval do spolužačky. Z té lásky se narodil syn Marek. Vojtěch říká, že jim o něm otec později řekl až po rozchodu s jeho maminkou. Jemu bylo tehdy patnáct a Marek byl o šest let starší.

Kontakt se podařil až později. Marek je gynekolog a objevil se v televizní reportáži. Vojtěchův bratr si řekl, že by to mohl být on, a napsal mu e-mail. Poslal fotku a podobnost byla tak výrazná, že nebylo moc co řešit.

Setkání po více než padesáti letech

Od té doby se rodina začala vídat. Nejdojemnější ale bylo setkání otce se synem po více než padesáti letech. Vojtěch nechtěl rozebírat všechny důvody, proč k tomu nedošlo dřív. Podstatné pro něj bylo, že se potkali.

Říká, že to bylo velmi dojemné. A že i on u toho uronil slzu. V pořadu, kde se jinak každých pár minut objeví vtip nebo slovní odbočka, to byl tichý a silný moment. Žádný bulvár, žádné soudy. Jen rodinný příběh, který se uzavřel později, než by si možná všichni přáli.

Sasanka jako rodinná legenda

Koťák se samozřejmě pokusil dojem rychle narušit. A povedlo se. Přes bratra gynekologa se dostal k historce ze Vojtěchova mládí na Kubě. Vojtěch tam byl s rodiči, dostal potápěčský kurz a při potápění si z nějakého důvodu dal do plavek kus sasanky.

Už pod vodou cítil, že něco není úplně v pořádku. Na lodi pak seděl v rohu, nic neříkal a až na pokoji se přiznal mamince. Sasanka se přichytila na velmi nešťastném místě a maminka ji musela odstranit pinzetou.

To samo o sobě by stačilo. Jenže nejlepší je pointa: jeho maminka má podle Vojtěcha tu sasanku dodnes a občas ji ukazuje návštěvám jako rodinnou relikvii. Některé rodiny mají fotoalba. Bernatští mají sasanku.

Snídaně jako manželský rituál

Vojtěch ale umí velmi hezky mluvit i o vztahu. S manželkou mají rituál: když odvezou děti do školy, jdou spolu na snídani. Dají si kávu, jídlo, obejmou se, mluví spolu a pak buď jedou domů, když je to „chytne“, nebo každý za svojí prací.

Říká, že dřív nesnášel větu, že se na vztahu musí pracovat. Připadala mu jako klišé. Dnes ale ví, že je pravdivá. Pokud spolu lidé nemluví, nekomunikují, nedotýkají se a nemají své malé rituály, je to podle něj špatně.

Rodina jako střed světa

To souvisí i s jeho knihou Když kvete Vili Vili. Vojtěch ji popisuje jako román o velké lásce a naději. V rozhovoru říká, že rodina a manželství pro něj nejsou sprostá slova, i když má pocit, že pro část mladší generace už tak někdy zní.

Pro něj se rodina stala středobodem světa. Kdyby neměl práci, knihy ani nic dalšího, ale měl rodinu, říká, že by mu vlastně nic nechybělo. Přidává i vzpomínku na babičku a dědečka, kteří spolu byli šedesát let. Babička mu říkala, že když se něco rozbije, snažili se to slepit, ne hned vyhodit. Podle Vojtěcha by se tak mělo zacházet i se vztahy.

Strejda Kašička

Pak přišla bramborová kaše. Vojtěch ji miluje tak moc, že mu neteře říkají strejda Kašička. Dává si ji téměř ke všemu. Ke svíčkové, rajské, koprovce. Koťák už to považoval za hranici, ale Vojtěch se nenechal zlomit.

Má rád i jiné kaše a pyré, ale bramborová je bramborová. Vyprávěl i historku z výtahu, kde kolegovi spadly zavináče do bramborového salátu a on to přijal s tím, že v žaludku se to stejně smíchá. Vojtěch k jídlu přistupuje zjevně podobně: když to chutná, logistika žaludku už si poradí.

Rituály, které drží svět

Vojtěch má také spoustu rituálů. Dřív musel třináctkrát pohladit psa, třikrát políbit přítelkyni, zamykat nahoře a dole, jezdit přes zpomalovací prahy určitým způsobem. Když jede sanitka, dělá nohou čtyřku pro štěstí. Když jede trabant, ideálně zelený, dělá pětku. To už je dnes podle něj vzácnost, takže zelený trabant znamená skoro týden štěstí.

Má problém i s tím, když se s manželkou při chůzi rozdělí kolem sloupu. Musí to zachránit křížením prstů. Koťák se v tom okamžitě našel, protože podobné kontrolní rituály sám dobře zná. A na chvíli se z talkshow stala terapeutická skupina lidí, kteří drží vesmír pohromadě tím, že správně obcházejí sloupy.

Sportovní improvizace se zvířátky

Na závěr si Koťák splnil sen a nechal Vojtěcha komentovat sportovní zápas. Jen místo fotbalistů nastoupila na stůl zvířátka. Vojtěch komentoval chaos na hřišti s naprostou vážností sportovního profesionála, zatímco hráči ignorovali balón, honili se, kousali do ocasu a režie zjevně nevěděla, co chce sledovat.

Bylo to přesně ono: sportovní hlas, absurdní situace a Koťák, který si splnil moderátorskou fantazii. Ukázalo se, že Vojtěch Bernatský by zvládl podat i zápas plyšových zvířat tak, aby to znělo jako přímý přenos evropského poháru.

Proč ten díl funguje

Vojtěch Bernatský funguje jako host, protože má klid, nadhled a zároveň překvapivě silné osobní příběhy. Umí vyprávět o sportovní televizi, ale neskončí u profesních historek. Mluví o bratrovi, otci, manželce, vztazích, dětech, kaši i rituálech.

A právě ten kontrast je nejlepší. Seriózní sportovní moderátor, který mluví o setkání otce se ztraceným synem po padesáti letech, a o pár minut později popisuje sasanku jako rodinný exponát. To je Koťák Live v nejčistší podobě.