Antonín Holub: V Česku mě nejdřív nechtěli. Ani v Brně

Antonín Holub přišel do Koťák Live s dárkem. Přinesl album, které natočil se svou maminkou Bárou Hrzánovou a kapelou Kundurango. Jenže velmi rychle se ukázalo, že tenhle díl nebude jen o slavné mámě, divadle a rodinné hudbě. Bude i o tom, že cesta herce z herecké rodiny nemusí být vůbec jednoduchá.

Máma, Budžes a album

Koťák se hned na začátku přiznal, že má rád Antonínovu mámu. Bára Hrzánová pro něj není jen známé jméno, ale hlavně Hrdý Budžes, představení, které se hraje už dlouhé roky a má za sebou obrovské množství repríz. Antonín vysvětlil, že právě spojení textu Iriny Douskové, dětského pohledu na dospělý svět a hereckého výkonu jeho mámy je důvod, proč představení pořád funguje.

Přinesené album 100 let s Bárou Hrzánovou vzniklo jako živá nahrávka kapely Kundurango. Je to koncertní záznam z Paláce Akropolis a zároveň dárek k šedesátinám Báry Hrzánové a čtyřiceti letům kapely. Koťák si samozřejmě neodpustil komentář k obalu, ale nakonec bylo jasné, že jde o výtvarnou práci, ne o náhodný obrázek z šuplíku.

Herecké jméno dveře neotevřelo

Nejzajímavější část přišla ve chvíli, kdy se začala řešit Antonínova vlastní cesta. Je z herecké rodiny, jmenuje se Holub a člověk by si mohl myslet, že přijetí na hereckou školu bude spíš formalita. Jenže nebylo.

Antonín říká, že ho v Česku nechtěli. Hlásil se na školy, ale neuspěl. A s typickým suchým humorem dodal, že ho nevzali ani v Brně. Po dvou letech už se mu nechtělo znovu chodit na přijímačky a představovat se před komisemi jako Holub/Hrzán. Takže hledal jinou cestu.

Francie jako plán B, který vydržel osm let

Díky francouzskému lyceu měl jazykový základ. Paradoxní je, že po letech ve francouzském vzdělávání původně do Francie vůbec nechtěl. Nakonec tam ale odešel a zůstal osm let.

Studoval, hrál, bydlel v Paříži a postupně si tam vytvořil život. Když se letos na podzim vracel zpátky do Česka natrvalo, popisuje, že vyklidil svůj byt, hodil klíče do schránky a bylo to dojemné. Osm let se nedá sbalit bez pocitu, že člověk zavírá jednu kapitolu.

Paříž ale nepodává jako romantickou reklamu na život umělce. Říká, že tam člověk normálně žije. Chodí do školy, do práce, na kafe, na pivo, do divadel a muzeí. Stejně jako v Praze. A Praha je podle něj dokonce hezčí než Paříž.

Tělocvik, box a pětka za slušnost

Vtipná část jeho francouzského vzdělávání se týká tělocviku. Na lyceu měl i francouzský tělocvik a francouzský box. A právě z boxu prý propadl, protože odmítal boxovat s holkami. Koťák z toho samozřejmě okamžitě udělal disciplínu, ve které by byl sám možná mistr světa.

Antonín tím ale dobře ukazuje svůj styl. Nevypráví velké historky o dramatu, spíš suché absurdity, které se stanou, když se český kluk z herecké rodiny ocitne ve francouzském školním systému.

Umění, které dojímá

Antonín není jen herec, který mluví o rolích. Hodně silná byla část, kde popisoval, co ho dojímá na muzikálu, opeře nebo tanci. Nejde podle něj jen o příběh. Dojímá ho práce lidí, kterou na scéně vidí. Roky tréninku, dřiny a opakování kvůli jedinému okamžiku, který před publikem proběhne a zmizí.

Tohle je možná nejlepší vysvětlení jeho umělecké duše. Ne v tom patetickém smyslu, ale v řemeslném. Vidí, kolik práce je za něčím, co vypadá jako pár vteřin krásy.

Basa, housle a zničený Koťákův svět

Antonín hraje na housle a basovou kytaru. To Koťáka nadchlo, dokud nezjistil, že slavné riffy, které si spojoval s basou, se na basu vlastně nehrají. Smoke on the Water? Kytara. Seven Nation Army? Taky ne tak, jak si představoval. V tu chvíli se Koťákovi trochu zhroutil hudební svět.

Antonín má k houslím i hezký rituál. Po hraní jim poděkuje. Naučil ho to Pavel Jurkovič a Antonín to drží. Po každém hraní housle uloží a poděkuje jim, že hezky hrály.

Plyšáci a zmeškaný autobus

Jedna z nejmilejších odboček byla o plyšácích. Koťák má doma plyšovou Bezzubku z Jak vycvičit draka, které říká Blesk, a při odchodu z bytu ji dává na svůj polštář. Antonín má zase háčkovaného ušáčka.

Toho dostal od ženy z Ukrajiny, kterou potkal při cestě autobusem mezi Paříží a Prahou. Autobus mu ujel, cesta se protáhla, dal si víno, povídal si s ní a ona mu během cesty plyšáka vyrobila. Má ho dodnes. Koťák z toho samozřejmě okamžitě začal skládat romantickou zápletku, ale podle Antonína už má žena vlastní život a děti.

Krk, fitko a FC Tempo Lhotka

Koťáka v dílu fascinoval i Antonínův krk. Podle něj má krk jako jezdec Formule 1 nebo želva ninja. Antonín cvičí, ale nikdy nechodil do fitka. Začal doma v covidu podle YouTube videí a zjevně to fungovalo natolik, že z toho vzniklo samostatné téma.

Sportovní minulost má ale jinou: FC Tempo Lhotka. Fotbal hrál do čtrnácti, jenže góly moc nedával. Šlo mu prý spíš hezky běhat, důležitě pít a správně plivat. Když jednou za sezonu gól dal, mluvilo se o tom dlouho. I to je forma sportovní legendy.

Romeo ve francouzštině

Na závěr došlo i na herectví přímo ve studiu. Antonín hrál Romea ve francouzštině, takže ho Koťák donutil předvést úryvek. Znělo to dobře, i když Koťák francouzsky neumí. A Antonín tím připomněl, že jeho francouzská kapitola nebyla jen život v Paříži, ale opravdová práce na jevišti.

Pak přišla ještě fyzická challenge, kotrmelec, improvizace a moment, kdy Koťák zjistil, že si do studia pozval herce, který nejen recituje, ale taky se umí nečekaně rozhýbat. V jednu chvíli to vypadalo, že show bude muset volat pojišťovnu.

Proč ten díl funguje

Antonín Holub je silný host, protože není jen „syn někoho slavného“. Má za sebou odmítnutí, Francii, vlastní cestu, hudbu, divadlo a dost zvláštní kombinaci jemnosti a fyzické energie. Umí mluvit o umění citlivě, ale zároveň zvládne v Koťákově studiu udělat chaos, který nikdo nečekal.

A možná právě v tom je jeho kouzlo. Je to herec, který poděkuje houslím, váží si práce tanečníků, nosí včelí ponožky, má plyšáka od ženy z autobusu a zároveň dokáže udělat kotrmelec tak, že Koťák na chvíli zapomene, že je to jeho show.