Ivan Lupták: Rád pozoruju lidi. A někdy je rychle soudím

Ivan Lupták má v rozhovoru zvláštní tempo. Nespěchá, netlačí pointy a nepokouší se působit větší, než je. Přesto se z jeho epizody Koťák Live postupně stane jeden z nejotevřenějších portrétů hosta, který o sobě řekne hodně právě přes věci, které na první pohled vypadají jako odbočky.

Devět let na Zábradlí

Když má shrnout svou kariéru, jako nejdůležitější etapu zmiňuje Divadlo Na zábradlí. Strávil tam devět let a sám říká, že to byl jeden z největších highlightů jeho profesního života. Není v tom velká póza ani nostalgie na efekt. Spíš jednoduché konstatování, že právě tahle etapa pro něj měla zásadní váhu.

V rozhovoru se mluví také o televizních rolích. Ordinace v růžové zahradě, Zlatá labuť a další projekty se objevují v kontextu herecké práce i toho, jak diváci herce znají. Lupták ale sám některé věci zlehčuje. U Zlaté labutě například připomíná, že tam měl jen několik obrazů, tedy scén.

Právě v těchto chvílích je vidět jeho civilní vztah k práci. Neprodává role jako velké životní události. Popisuje je věcně, suše a bez potřeby všechno nafukovat.

Seriály, které nezmizely

Lupták má rád starší české seriály. Chalupáři, Nemocnice na kraji města nebo My všichni školou povinní pro něj nejsou jen televizní archiv. Vrací se k nim, sleduje je a bere je jako něco, co má pořád sílu.

Koťák se ho ptá i na seriál Adolescent a princip natáčení dlouhých scén na jeden záběr. Lupták přiznává, že ho samotného zajímá, jak přesně podobné věci vznikají. Nehraje si na technického experta. Říká, že je herec, kterého postaví před kameru, naučí se text a odejde.

Tahle zdrženlivost je pro něj typická. Místo velkých slov nabízí přesné drobnosti. A právě ty v rozhovoru fungují nejlépe.

Pozorování jako záliba

Nejsilnější téma přichází ve chvíli, kdy se začne mluvit o lidech. Lupták říká, že je rád pozoruje a rychle soudí. Ne jako programové odsuzování světa, spíš jako přirozený reflex člověka, který si všímá detailů.

Proto ho baví Výměna manželek. Viděl prakticky všechny díly a bere ji jako možnost sledovat lidi v situacích, kde se jejich chování velmi rychle odhaluje. Trapnost, konflikty, vztahy, domácnosti, zvyky. Pro někoho televizní guilty pleasure, pro něj vlastně studijní materiál.

V hereckém kontextu to dává smysl. Herec, který sleduje lidi s takovou pozorností, má z čeho brát. Nejen pro role, ale i pro vlastní humor. Luptákovy odpovědi působí, jako by se za nimi vždycky skrýval ještě jeden nevyřčený komentář.

Internet, zlozvyky a drobné divnosti

Rozhovor postupně otevře i věci, které většina lidí nechává mimo veřejný prostor. Okusování nehtů, šťourání v nose, videa s vymačkáváním pupínků, čištění uší nebo vrtání zubů. Lupták o nich mluví bez velkého studu a bez potřeby tvářit se, že jde o provokaci.

Právě to je na tom vtipné. Neříká to jako šokující odhalení. Říká to skoro úředním tónem. Podobná videa podle něj sleduje spousta lidí, jen se k tomu nehlásí. A vzhledem k jejich milionovým zhlédnutím má nejspíš pravdu.

V jedné části se řeší i ChatGPT. Lupták má pocit, že k umělé inteligenci je lepší chovat se slušně, protože jednou se to může hodit. Koťák naopak rozebírá, kolik výpočetního výkonu lidé stojí tím, že chatbotům děkují. Je to malá odbočka, ale přesně zapadá do atmosféry dílu: obyčejná věc se rychle přepne do absurdního úhlu.

Švédsko, psi a dort, na který se nezapomíná

Vedle herectví a internetových zálib se dostane i na psaní. Lupták připravuje román inspirovaný Švédskem. Nechce ho zatím příliš popisovat, protože je podle něj v křehké fázi. Zmínka ale dobře doplňuje jeho obraz člověka, který pozoruje okolí a z nečekaných situací si ukládá materiál.

Podobně působí jeho zvyk mluvit za zvířata. Doma má kocury a psa, ale hlasy dává i cizím psům na ulici. V rozhovoru popisuje, jak jde s mámou ven a začne dabovat psa, kterého potkají. Zní to absurdně, ale v jeho podání to nepůsobí jako snaha být za každou cenu vtipný. Spíš jako přirozený vnitřní komentář ke světu.

A pak je tu historka s dortem pro kamarádku. Velmi specifický dort, velmi specifické zadání a oslava, ze které někteří lidé po jeho odhalení odešli domů. Není to téma, na kterém by rozhovor stál, ale dobře ukazuje hranici jeho humoru: suchý, osobní a občas nebezpečně konkrétní.

Epizoda s Ivanem Luptákem nakonec není jen o herectví. Je o pozornosti. O sledování lidí, zvířat, starých seriálů, internetových videí i vlastních zlozvyků. A o schopnosti říkat věci tak klidně, že člověk neví, jestli se má smát hned, nebo až po chvíli.