Lunetic: Peníze jsme utratili hlavně za blbosti. V osmnácti to jde snadno

Lunetic přišli do Koťák Live a s nimi se do studia na chvíli vrátil konec devadesátek. Plakáty z Brava, taneční kroky opisované z videokazet, autogramiády, ječící fanynky, bílé oblečení, účesy a písničky, které znali i ti, kdo tvrdili, že je neposlouchají.

Koťák, T-Base a Hradec

Koťák jako rodák z Hradce Králové začal osobně. Lunetic si spojil s taneční skupinou T-Base a tréninky na Pedjáku. Vzpomínal, jak jako mladý tanečník zažil, že na trénink dorazili kluci z Lunetic. A šel z nich sexappeal. Aspoň podle Koťákovy paměti.

Aleš mu hned připomněl, že se vlastně mohli potkat. A tím bylo jasné, že rozhovor nebude jen nostalgická oslava, ale i lehké vyšetřování toho, kdo kdy kde tančil, co měl na sobě a kdo už na to dnes nemá kolena.

Running Man a videokazety

Samozřejmě došlo na taneční kroky. Running Man se ukázal hned. Dřív se choreografie opisovaly z videokazet, protože YouTube neexistoval a učitelé nebyli dostupní jako dnes.

Kluci vzpomínali, že po 25 letech některé kroky oprášili kvůli velké oslavě. Jenže dnešní choreografie jsou rychlejší, rozsekanější a po pár minutách člověk zjistí, že tělo už úplně není tam, kde bylo na konci devadesátek.

Na koncertě je proto podrželi i mladí tanečníci. Oni přidali staré kroky a retro energii. A přesně to publikum chtělo.

Rychlovka: kalhotky, kondomy a brambora

Koťák spustil rychlovku. Největší útrata za jednu noc? Padaly částky kolem desítek tisíc. Věci hozené na pódium? Kalhotky, kondomy, telefonní čísla, dopisy a pozvání na nedělní oběd.

A pak přišla brambora, která jednomu z nich proletěla kolem hlavy. Den po svatbě. Na Slovensku prý létaly i kameny nebo půllitry. Nadšení publika má zjevně různé podoby.

Kdo by spíš?

Ve hře „kdo by spíš“ se ukázalo, že David je univerzální odpověď. Kdo by zapomněl text? David. Kdo by zapomněl, v jakém městě hrají? David. Kdo by uvěřil konspirační teorii? Také David.

Je to přesně ten typ interní kapelní dynamiky, kdy jeden člen nemusí moc mluvit, protože ostatní zvládnou odvyprávět jeho image za něj.

Boybandy, účesy a talent

Došlo i na otázku, jestli boybandy devadesátých let byly víc o marketingu a účesech než o talentu. Lunetic odmítli, že by byli castingový produkt. Byli čtyři kluci, kteří to chtěli zkusit. Nebylo to dokonalé, ale právě v tom je podle nich kus kouzla.

Účesy ale důležité byly. To nepopírali. V devadesátkách měl účes svoji roli skoro u všech — od boybandů po metalové kapely. Forma k hudbě prostě patřila.

Klipy za statisíce

Koťák vytáhl starý klip a ve studiu bylo jasné, že devadesátky měly vlastní estetiku. Klipy se točily jinak než dnes. Ne na digitální foťák s rychlým střihem, ale na velké kamery, někdy i na film a za statisíce.

Lunetic vzpomínali, že byli první kapela tohoto typu, kterou pustili do Státní opery. Natáčelo se v noci, dlouho a ve velkém. Tanečníci dělali obrovské věci, Vašek i David skákali salta, i když se všechno nakonec do klipu nevešlo.

Koťák se samozřejmě zasekl hlavně na představě dvoumetrového člověka, který ve dvě ráno skáče salto.

Kde jsou dnes?

Aleš se etabloval jako moderátor. Rádio, televize, rozhovory. Vašek se drží hudební produkce a Koťák ho pochválil za styl. David byl David. Občas mluvil, což se v dílu bralo skoro jako samostatný bonus.

Vašek dorazil v účesu, který Koťák označil za mulet. Vašek vysvětlil, že jen nebyl dva měsíce u kadeřníka a že jde vlastně o účes z bazénu, protože synové byli s manželkou na plavání.

Vyprodané O2 universum

Hlavní současné téma byl velký koncert k třiceti letům kapely. O2 universum bylo vyprodané, lidé přijeli z celé republiky i ze Slovenska a podle kapely to byl nádherný pocit. Fanoušci zpívali slovo od slova a energie v hale je znovu přesvědčila, že má smysl pokračovat.

Došlo i na padající kalhoty. Na zkoušce v šatně držely. Po první písničce, když přišel pot, pohyb a stres, už ne tak docela. Ani to ale koncert nezastínilo.

Třicítka znovu, i když už je 31

Kapela se rozhodla velký koncert zopakovat. Oznámili ho ještě ve chvíli, kdy slavili třicet let, takže téma pořád drží, i když kapele už je vlastně 31. Tentokrát se koncert koná v pátek, což je důležité. Fanoušci už nejsou jen fanynky z devadesátek. Jsou to maminky, lidé s prací, rodinami, hlídáním a nutností plánovat.

Právě to je na Lunetic dnes zajímavé. Publikum zestárlo s nimi, ale emoce zůstala.

David bude mluvit

Koťák se ptal, co bude na dalším koncertě nové. Zaznělo, že David bude mluvit. To samo o sobě znělo jako programový bod.

Vedle toho ale kapela chystá i nové písničky. Jedna z nich vznikla původně jako píseň pro dceru a mluví o sdílení s rodinou a nejbližšími. Ne o tom online sdílení, které dnes dělají všichni, ale o skutečném sdílení života s lidmi kolem sebe.

Čtyřicet písniček v šuplíku

David má prý čtyřicet písniček v šuplíku. Aleš mu na ně podle interního kapelního humoru říká, že to není hit. A právě tady je vidět, jak těžké je pro kapelu s tak silnou minulostí přijít s novou hudbou.

Fanoušci milují staré věci. Hudba se změnila. Dnes může nahrávat každý a každý den vyjde obrovské množství nových skladeb. Poznat, co se chytí, je magie. Nikdo to neví jistě.

Pódium s velkým L

Produkčně chtějí navázat na úspěšný koncert. Obrovské pódium, velké L jako znak Lunetic, živá kapela, čtyři muzikanti, kteří s nimi jezdí dlouhé roky, a k tomu dechová sekce. Nejde tedy jen o nostalgické zazpívání starých hitů na malém pódiu.

Lunetic dnes stojí na nostalgii, ale zjevně chtějí, aby show působila velká a současná. Ne jako vzpomínkový večírek v kulturáku.

Proč nedorazil Martin

Koťák se zeptal i na Martina, zakládajícího člena. Byl podle kapely pozvaný. Ale nedohodli se na podmínkách. Mluvilo se o jeho požadavcích kolem Clashe a manažerů, které pro kapelu nebyly splnitelné.

Důležité je, že o něm mluvili s respektem. Byl u začátku, byl motor a udělal spoustu práce. Jen se tentokrát nepodařilo najít průsečík.

Autogramiády jako davové šílenství

Pak přišlo staré video z autogramiády. A tam se ukázalo, jak šílené to tehdy bylo. Pět tisíc lidí v Kotvě, ještě víc v Jungmannce, praskající výlohy, auta posouvaná davem a motorka Janka Ledeckého převrácená ve výloze.

Lunetic sami říkají, že dodnes úplně nechápou, co se tehdy stalo. Byli čtyři kamarádi z malého města a najednou kolem nich běželo něco, co působilo spíš jako česká verze Beatlemánie pro generaci Brava.

Peníze a blbosti

Koťák pak položil otázku, která visela ve vzduchu: když prodali půl milionu desek, proč ještě pracují?

Odpověď byla upřímná. Byly to dobré peníze, ale byli v Česku, smlouvy pro nové kapely nebyly ideální, procenta nebyla velká a někdy za ně podepisovali rodiče. A když se Koťák zeptal, jestli to utratili za blbosti, odpověď byla: hlavně.

V osmnácti člověk neřeší dlouhodobé investice jako finanční stratég. Řeší telefony, oblečení, zážitky a věci, které v danou chvíli vypadají jako vrchol světa. Padla i Nokia 5110, žlutá, která vydržela čtrnáct dní. Tehdy ikona. Dnes krásný symbol doby.

Fanynky, rodiny a hranice

Koťák samozřejmě zkoušel vytáhnout i zákulisní historky s fanynkami. Kapela ale správně připomněla, že jim bylo osmnáct nebo devatenáct a pod pódiem často stály třináctileté dívky. Nějaké starší fanouškovské situace na diskotékách a afterparty samozřejmě existovaly, ale žádný americký glam rock scénář se sprchami pro fanynky se u nich nekonal.

Dnes je situace úplně jiná. Na koncerty chodí manželky, děti a fanoušci, kteří si Lunetic předávají dál. Mamka vezme dceru. Někdy možná i vnučku.

Nostalgie jako magie

Závěr se dostal k podstatě toho, proč Lunetic pořád fungují. Aleš to pojmenoval přesně: nejsou dnešní hvězdy, ale hvězdy své doby. A to má obrovskou sílu. Hudba dokáže člověka vrátit do konkrétního období života. Do puberty, do prvních lásek, časopisů, plakátů, oblečení a pocitu, že svět je mnohem jednodušší.

Proto dnes fungují i devadesátkové akce a návraty kapel. Nejde jen o písničky. Jde o čas, do kterého vás dostanou.

Proč ten díl funguje

Díl s Lunetic funguje, protože není jen retro jízda. Je tam nostalgie, ale i ironie. Sláva, ale i nevýhodné smlouvy. Peníze, ale i blbosti. Velká hala, ale i padající kalhoty. Třicet let kariéry, ale i otázka, jestli David bude mluvit.

Nejlepší na tom je, že kapela svoje devadesátky ani nezesměšňuje, ani nepřikrášluje. Prostě říká: bylo to šílené, krásné, občas nevýhodné, někdy absurdní a dodnes nechápeme, co se vlastně stalo. A možná právě proto to pořád funguje.