Lenka Krobotová: Divadlo je živý okamžik, který se nedá vrátit

Lenka Krobotová v Koťák Live nemluví o herectví jako o profesi, která se dá jednoduše popsat seznamem rolí. Mluví o něm spíš jako o způsobu, jak sledovat svět. Přes filmy, Dejvické divadlo, kino, běhání i vaření se v rozhovoru vrací k jedné hlavní věci: některé zážitky mají smysl právě proto, že se nedají zastavit a pustit znovu.

Filmy, ke kterým se musí dozrát

Rozhovor začíná u filmů. Koťák přiznává, že se kdysi snažil pouštět si těžké snímky, aby měl pocit intelektuálního posunu. Lenka Krobotová na to reaguje bez mentorování. U klasik, jako je Marketa Lazarová, mluví o tom, že člověk k některým dílům možná musí dozrát. Podobně jako k olivám.

Zároveň je znát, že film nesleduje jen jako divák. Všímá si hereckých výkonů, stylu vyprávění i detailů. Doma prý někdy vrací záběry, když má pocit, že její muž něco důležitého minul. V kině to ale nejde. Tam se člověk musí soustředit hned, protože okamžik uteče.

Právě tady se nenápadně otevírá hlavní téma celého rozhovoru. Umění podle ní není jen obsah. Je to pozornost. Schopnost sedět, dívat se a opravdu vnímat, co se děje.

Dejvické divadlo mezi rekonstrukcí a novou energií

Výrazná část rozhovoru patří Dejvickému divadlu. Krobotová mluví o tom, že získat lístky není jednoduché, ale zároveň s nadsázkou připomíná větu kolegy Pavla Šimčíka: nějak se tam dostat dá, když je pořád plno. Domovská scéna se rekonstruuje a soubor dočasně působí v Galaxii na Hájích, kde je větší kapacita.

Přesun ale není jen technická změna. Pro soubor je to nová situace, ve které musí znovu hledat rytmus, energii a vztah s diváky. Krobotová popisuje, že Dejvické divadlo se po velkých změnách neuzavřelo, i když se to po seriálu Skáza Dejvického divadla mohlo zdát jako symbolická tečka. Zdravé jádro podle ní dál drží pohromadě.

Důležité je pro ni i to, aby se divadlo neopakovalo. Nejde jen o naplňování očekávání publika. Jde o potřebu dávat si nové překážky, hledat další tvary a nepohodlně se posouvat.

Různé názory, jeden soubor

Koťák se ptá i na to, jak se do takového souboru dostává nový člověk. Krobotová vysvětluje, že vedle hereckých schopností záleží na nastavení, humoru, otevřenosti a schopnosti spolupracovat. Dejvické divadlo podle ní nikdy nestálo na tom, že by všichni museli mít stejné názory.

Naopak. Silné soubory mohou být složené z různých osobností, které se nemusí ve všem shodnout. Podstatné je, jestli si umí naslouchat. Tohle v rozhovoru působí jako jedna z nejdůležitějších myšlenek. Divadlo není jen o talentu. Je i o schopnosti vydržet s ostatními v jedné místnosti, ve společném procesu a pod tlakem výsledku.

Proč má smysl chodit do divadla

Nejčistší odpověď přichází ve chvíli, kdy se řeší, jestli by mladí lidé měli chodit do divadla. Krobotová říká, že ano. Ne kvůli povinnosti, ale kvůli živému zážitku. Divadelní okamžik je podle ní nepřenosný a pomíjivý. Vznikne jen jednou, v konkrétním čase a s konkrétním publikem.

To je možná největší rozdíl mezi divadlem a vším, co lze pustit na obrazovce. Film se dá vrátit o pět okének. Seriál jde zastavit. Divadlo ne. Když se něco stane, stane se to právě teď a právě vám.

Rozhovor s Lenkou Krobotovou tak není jen o herecké kariéře. Je o pozornosti, živosti a ochotě být u věcí osobně. Ať už jde o klasický film, běhání v Jeseníkách, večeři v kině Přítomnost, nebo večer v divadle, kde se nedá nic přetočit zpátky.