Jindřich Šídlo: Politici nejsou automaticky vtipní. Ten vtip musíte najít

Češi mají k politice zvláštní vztah. V neděli v poledne usedají k debatám, sledují duely, znají slogany, pamatují si staré kampaně a často mluví o politicích s intenzitou, která by jinde patřila spíš fotbalu. Jindřich Šídlo tenhle svět sleduje dlouho. Bere ho vážně, ale zároveň ví, že bez humoru by se v něm člověk zbláznil.

Nedělní politika jako český rituál

Šídlo v rozhovoru připomíná pořad Co týden dal, první velkou porevoluční nedělní politickou debatu. Začala v den jeho osmnáctých narozenin a od té doby podle svých slov nevynechal žádnou nedělní debatu. Tahle posedlost politikou podle něj patří k české zvláštnosti. Sledujeme ji masově, pravidelně a často s vášní, která přesahuje běžný zájem o veřejné dění.

Právě z téhle dlouhodobé zkušenosti vychází i jeho pohled na satiru. Není to jen posměch politikům. Nestačí otevřít noviny a zopakovat, že se stalo něco absurdního. To může být začátek, ale ne pointa.

Šídlo říká, že skutečná práce je najít vtip. A někdy je to překvapivě těžké. Když Koťák navrhne, aby udělal vtip na Petra Fialu, ukáže se, že premiér je pro satiru složitější materiál než politici, kteří sami generují chaos.

Nabídka, u které nechtěl znát cenu

Nejsilnější osobní moment přichází u Andreje Babiše. Po koupi vydavatelství MAFRA měl Šídlo dostat nabídku stát se šéfredaktorem Mladé fronty DNES. Odmítl ji. Důležité ale je, jak o tom mluví.

Nenechal si říct, kolik by za tu práci dostal. Vysvětluje to jednoduše: nejdřív si potřeboval vyřešit, jestli by takovou práci chtěl dělat. Bál se, že kdyby znal částku, mohly by peníze začít přebíjet problémy, které s nabídkou měl.

Je to drobný, ale silný detail. V prostředí, kde se politika, média a byznys často potkávají velmi blízko, nemusí být nejdůležitější dramatické gesto. Někdy stačí nepoložit otázku, která by člověku mohla zkomplikovat vlastní zásady.

Vtipný politik není totéž co směšný politik

Jedna z nejzajímavějších částí rozhovoru se točí kolem rozdílu mezi vtipným a směšným politikem. Šídlo za skutečně vtipného označuje Miroslava Kalouska. Nejen kvůli glosám, ale i kvůli básním, které posílal novinářům. V rozhovoru zazní i ukázka jedné z nich, psaná v době politických jednání o reformě veřejných financí.

U Miloše Zemana je rozlišení složitější. Šídlo říká, že když se Zeman nepokoušel být vtipný, často skutečně vtipný byl. Přidává historky ze Zemáku, tedy slavného autobusu z kampaně v roce 1996, i vzpomínku na rozhovor z doby, kdy Zeman končil ve funkci premiéra.

Nejvýraznější je historka s Becherovkou. Šídlo se během rozhovoru snažil odlehčit situaci zmínkou, že Zeman kdysi pil Becherovku a později martini. Zeman měl podle něj na slovo Becherovka zareagovat jako na výborný nápad, odejít do sekretariátu a objednat si tři panáky. Fotografovi a novináři je nenabídl. Vypil je sám a pokračoval v rozhovoru.

Politická paměť jako archiv absurdity

Šídlo má paměť na politické slogany, kampaně, televizní formáty i drobné detaily, které jiným dávno zmizely. V rozhovoru se vrací k heslům ODS, k volebním kampaním, k britským inspiracím českých sloganů i k tomu, jak se některé motivy v politice neustále vracejí.

Zároveň mluví o SMS zprávách od politiků. Někteří podle něj novinářům psali často a někdy dost ostře. Miroslav Kalousek prý volával brzy ráno, když se mu něco nelíbilo v novinách. Šídlo připomíná, že má schovaných spoustu zpráv od politiků, většinou kritických.

Celý rozhovor tak působí jako procházka archivem české politické absurdity. Chuck Norris, Walker Texas Ranger, modrá knížka, Václav Moravec, Andrej Babiš, Petr Fiala, Miloš Zeman, Miroslav Kalousek, Londýn i nedělní debaty. Není to nahodilý sled historek. Je to obraz člověka, který politiku sleduje tak dlouho, že v ní vidí vzorce, návraty a pointy dřív než ostatní.

A právě v tom je Šídlova síla. Nesnaží se politiku jen zesměšnit. Snaží se najít místo, kde se vážnost systému potká s lidskou směšností. A tam většinou začíná dobrý vtip.