Josef Rataj: Pasta Oner mě hnal deset let

Josef Rataj přišel do Koťák Live jako výrazný pop-artový malíř, ale od začátku bylo jasné, že nepůjde o klidnou galerijní debatu. Mluvilo se o osobní rivalitě, penězích, Banksym, Warholovi, graffiti, investičních obrazech i o tom, proč si Rataj při pohledu na tvaroh vzpomene na Koťáka.

Pasta jako osobní motor

Hned v úvodu Rataj otevřel svoji starou zkušenost s Pastou Onerem. Vyprávěl, že ho kdysi obdivoval a šel se podívat do jeho ateliéru, ale setkání pro něj bylo nepříjemné. Později měli ateliéry vedle sebe a z celé věci se podle Rataje stal motor, který ho hnal dlouhé roky dopředu.

Dnes říká, že už to vnímá jinak a že Pastovi úspěch přeje. Zároveň ale přiznal, že osobní zkušenost v něm dlouho zůstala. Koťák z toho okamžitě udělal představu uměleckého kleše, ve kterém by se nešlo pěstmi, ale rámem od obrazu.

V umění nesmí být zkratka

Rataj v rozhovoru opakovaně mluvil o tom, že umění podle něj potřebuje příběh. Nestačí udělat rychle obraz, dát mu cenu a čekat, že to celé bude fungovat. Musí tam být opakování, odhodlání, zkušenost a něco, co nejde přeskočit.

Sám říká, že se na začátku inspiroval lidmi jako Banksy, Warhol nebo Brainwash, ale zároveň se snaží ostatní umělce moc nesledovat, aby je nezačal nevědomky vykrádat. Bere si z různých světů něco, ale chce z toho udělat vlastní jazyk.

Obraz jako investice

Koťák se samozřejmě dostal i k penězům. Rataj mluvil o tom, že se jeho obrazy v aukcích pohybují ve stovkách tisíc korun, ale zároveň téma cen očividně nechtěl přetavit v oficiální ceník. Koťák mu okamžitě spočítal, že když dokáže obraz udělat rychle, vychází to teoreticky na absurdní miliony za hodinu.

Rataj se tomu bránil, i s narážkou na to, že ho podobné otázky dostávají do nepříjemné pozornosti. Zároveň ale otevřeně řekl, že mu nevadí, když si někdo koupí obraz jako investici. Naopak. Když ho má jeden člověk, chce ho další. I to podle něj pomáhá tomu, aby se práce posouvala dál.

Koťák a tvaroh

Jedna z nejvtipnějších osobních linek neměla s uměním skoro nic společného. Rataj si Koťáka pamatuje z doby, kdy jeho tehdejší přítelkyně Koťáka obdivovala v televizi. On na něj žárlil, zkoušel kvůli tomu posilovat a večer jedl tvaroh.

Z toho vznikla věta, která už nejde vzít zpět: když vidí tvaroh, vzpomene si na Koťáka. V galerijním katalogu by to asi nepůsobilo důstojně. V Koťák Live to fungovalo dokonale.

Graffiti, děda a New York

Rataj mluvil i o svých kořenech. Jeho děda byl akademický malíř a grafik. Jako dítě obdivoval jeho práci, aniž by tehdy věděl, že patří do rodiny. Graffiti sice sám klasicky nedělal, ale staré newyorské grafity, tunely a rychlé černé kontury ho ovlivnily.

Ke graffiti na veřejných místech má dvojí vztah. Ve světě ho obdivuje, na památkách mu vadí. Vidí v tom energii, rychlost a odvahu, ale zároveň říká, že Karlův most do barevného experimentu úplně nepatří.

Autoportrét ve studiu

Koťák nakonec Ratajovi navrhl kreslířskou challenge. Každý měl udělat autoportrét toho druhého. Rataj se do toho pustil jako speed painting, Koťák bojoval s čelistí, vlasy a vlastní představou umění.

Výsledkem byly dva portréty, podpisy a citace, která se vrátila k Pastovi. Přesně takový moment, který by se na papíře zdál moc náhodný, ale v dílu funguje, protože propojí ego, humor a samotnou tvorbu.

Proč ten díl funguje

Díl s Josefem Ratajem funguje, protože mluví o umění bez bezpečné galerie kolem. Rataj je otevřený, ješitný, vtipný, občas ostrý a zároveň velmi osobní. Umění u něj není jen estetika, ale příběh, práce, byznys, vztahy, staré křivdy a náhody, které nakonec skončí na plátně.

Koťák se v tom pohybuje jako člověk, který umění nerozumí akademicky, ale umí se ptát tak, aby se z obrazu stala historka. A právě proto z toho není přednáška o pop-artu, ale rozhovor, kde se vedle Banksyho a Warhola vejde i finančák, tvaroh a autoportrét nakreslený na místě.