Tomáš Magnusek: Když si film platím sám, je to moje riziko

Tomáš Magnusek sedí v Koťák Live a hned od začátku je jasné, že nebude mluvit o českém filmu jako člověk z pohodlné produkční kanceláře. Jeho svět je praktičtější. Vepřovka jako dárek, tričko s hláškou od žáka, filmy točené za zlomek běžných rozpočtů a natáčení, kde se každý den může rozpadnout něco, s čím tabulka nepočítala.

Film za zlomek běžného rozpočtu

Koťák se ptá na peníze. Kolik stojí natočit běžný český film? Magnusek odhaduje, že se běžně může mluvit o desítkách milionů korun. U větších projektů ještě mnohem víc. Pak ale přichází jeho vlastní realita. Tvrdí, že je schopný natočit film za dva až čtyři miliony.

Neříká to jako trik. Spíš jako popis způsobu práce, který si vybral. Všechno musí být levnější, rychlejší a domluvené osobně. Nafta, cesty, hotely, catering. Co jde, řeší barterem. Kde jiný rozpočet zaplatí komfort, tam Magnusek přidá telefonáty, známosti, improvizaci a ochotu snést chaos.

Důležité je, že své filmy podle svých slov financuje sám. Nežádá státní dotace, protože nechce, aby lidé ze svých daní platili jeho tvůrčí riziko. Je to jasný postoj, který nemusí všichni sdílet, ale dobře vysvětluje, proč jeho filmy vznikají jinak než většina běžné české produkce.

Bastardi jako zkušenost ze školy

Série Bastardi podle Magnuska nevznikla od stolu. Vychází z jeho učitelské zkušenosti. Vystudoval speciální pedagogiku a učil ve škole, kde se setkal se situacemi, které ho přivedly k psaní scénáře. V rozhovoru popisuje moment, kdy ho zarazilo ne jen to, co žák řekl učitelce, ale hlavně to, že na to okolí vůbec nereagovalo.

Z téhle zkušenosti vyrostl svět Bastardů. Ne jako čistá fikce, ale jako přetavená realita. Magnusek opakovaně zdůrazňuje, že lidé, kteří se v jeho filmech objevují, nejsou jen najaté tváře. Mnozí z nich mají vazbu na prostředí, ze kterého příběhy vycházejí. Právě v tom vidí autenticitu.

Zároveň ale přiznává, že natáčení s neherci má svá rizika. Když někdo oznámí v noci před natáčením, že druhý den nedorazí, nejde o malý problém. Když má hlavní postava hrát ve většině obrazů, rozpadne se kvůli jednomu telefonátu celý den.

Když se realita mění rychleji než scénář

Magnusek vypráví natáčecí historky jako člověk, který se jim směje až zpětně. Prosí herce, aby zůstali tři týdny stejní, neměnili vlasy ani vzhled. Druhý den ale někdo dorazí v čepici, protože pod ní schovává úplně nový účes. Pro běžnou produkci drobnost. Pro nízkorozpočtový film komplikace, která může rozbít kontinuitu.

Nejvýraznější část přichází u Bastardů 5. Magnusek říká, že poslední natáčecí den už nebyl na place, protože skončil v nemocnici. Záběry se podle něj točily pod dohledem jeho syna a partnerky, on je řídil na dálku a dostával hotový materiál ke kontrole. Je to příběh o natáčení, které se nejspíš nedá popsat slovem pohodlné.

Přesto o svých lidech mluví s náklonností. I když popisuje chaos, problémy a nervy, nepopírá vztah k těm, se kterými točí. Jeho filmy stojí na kombinaci loajality, improvizace a tvrdohlavosti.

Kritici, diváci a český film

V závěru rozhovoru se dostane i na kritiku. Magnusek nehraje tvůrce, kterého recenze vůbec nezajímají. Naopak říká, že je čte. Vadí mu osobní útoky, ale věcná kritika podle něj smysl má. Když někdo napíše, co nefungovalo v kameře nebo scénáři, bere to jako legitimní zpětnou vazbu.

Zároveň odmítá představu, že diváci jsou hloupí a stačí jim plakát nebo reklama. Podle něj český divák pozná, když něco nefunguje. Má přístup k filmům z celého světa a umí srovnávat.

Celý rozhovor tak ukazuje Tomáše Magnuska jako tvůrce, kterého je jednoduché kritizovat, ale složitější ignorovat. Točí levně, po svém, často proti očekávání a bez záruky pohodlí. Ať už si o jeho filmech člověk myslí cokoliv, jedna věc z rozhovoru zůstává jasná: Magnusek nečeká, až mu někdo systém otevře. Prostě vezme barter, neherce, vlastní peníze a začne točit.